Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Kubula a Kuba Kubikula" Vladislav Vančura
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Kubula a Kuba Kubikula" Vladislav Vančura
Tklivé výjevy jdou lidem mnohem méně pod vousy než veselí a smích, a tak se začali sousedé rozcházet. Někteří říkali, že to není zdravé líbati se se zvířaty, a že se zašlo příliš daleko. Snad měli pravdu, ale dětem by se mnohem lépe líbilo, aby se Kuba Kubikula i s medvědem vrátil do Houbyhoubiček.
A stalo se to! Rychtář se sám za to přimlouval.
"Jářku," povídá kovářovi, "co je od sebe rozháníš? Co tě na tom pálí? Z medvěda bude jednou pořádný člověk. Mluví, jako když tiskne, a v tlapkách má takový cit, že by od hodiny mohl navlékat krejčímu jehly. Dej ho do školy! Ať z něho něco je!"
"A kampak dáme Kubu?" otázal se mistr.
"Kuba," řekl rychtář, "má nejvyšší čas, aby se vyučil pořádnému řemeslu, jinak nám zkysne u té tulácké živnosti a zemře se řetízkem v ruce jako jeho táta."
Všichni rychtáři mají od přírody pifku na tuláčky; odpusťte chlapíkovi z Vařeček a Hrnců, že tak špatně mluvil o stavu, který se dětem líbí více než stav prokuristů či odborových přednostů. Odpusťte mu to a poslechněte si, co povídá dále:
"Koupíme mu pár pořádných bot, něco může nosit po tvých dětech a něco po našem Honzovi. Božíčku, na nějaké záplatě přece nesejde. Nu, nemám pravdu?"
"Ale máte, máte!" odpovídá kovář, "jenže se vám Kuba Kubikula do těch kalhot nevejde. Je mu, panečku, osmnáct let!"
"Ech," děl opět mistr, "kdopak mluví o Kubovi; cožpak neříkám za každým druhým slovem Kubula?"
Ó jemine, ó jemine! Ti kluci měli tak podobná jména, aby se v tom čert vyznal! Ale nakonec si přece tátové porozuměli. Kuba Kubikula se vyučí kovářství a Kubula bude chodit do školy. Basta!
A teď, děti, hajdy domů! Mistr vzal medvěda a svoji holčičku za ruce a chtěl odejít. Sotva však udělal krok, dal se do pláče Barbucha a medvěd s medvědářem, že od něho nepůjdou a nepůjdou.
"Mistře a rychtáři," pravilo medvědí strašidlo, "přišel jsem na svět narychlo. Moji přátelé mě udělali jen tak halabala ze strachu a z výmyslů. To není žádný život; podívejte se na ty nohy a na moje kouřové chloupky! No, mohu v tom chodit? Prosím vás, pošlete mě do nějaké nemocnice nebo do školy pro strašidla, ať je ze mne také něco slušného."
"A to se podívejme," odpověděl na to Kuba Kubikula, "ty nevděčníku nevděčná, my jsme si tě vymyslili, a ty teď s námi nechceš nic mít?!"
"Nechci nic míti se strašením. Kdopak na to dnes dá svého kluka? Co je to za řemeslo? Ještě za sto let se mi budou děti smát."
Barbucha opakoval tak dlouho, že chce, aby jej přejinačili, až zavolali Burduburděru, o němž se vypravuje, že uměl trochu čarovat. Burdaburděra slíbil, že udělá, co bude moci. Rychtář mu za to dal stříbrňák. Potom se všichni s Barbuchou rozloučili a pomohli jej svázat do kapesníku. Marjánka křičela až hrůza.
Co nám na světě zbývá, když je nám smutno? Spustíme tureckou a při té hudbě nám okřeje srdce. Jen víc, jen víc, Marjánko!
Naši přátelé došli do Houbyhoubiček již za první tmy a vypravovali si lepší věci, než jsou pohádky o strašidlech. Měli se rádi. Kubula chodil do školy, dostal kalhoty, ale dříve byl umyt a vykoupán a vydrhnut a vypařen a vydrbán a vymydlen a vyvískán a vyčesán. To bylo trápení! Lízinka si musila zavázat uši. Kubulův nářek ji měl k tomu, aby plakala zároveň s ním.
Na druhý týden šel kovářský učedník Kuba Kubikula do Vařeček a Hrnců, aby vzal míru na most. Sousedé si řekli, že vystaví něco pořádného, žádnou rachotinu, kterou by mohl kdejaký kluk shodit, ale most nad mosty, most jako řemen, most ze železa! Takovýhle! Pane, to bude pro mistra dobrá práce, na to věru potřebuje učedníka. Když Kuba přišel k řece Kachničce, dal se hned do práce. Měřil, a když doměřil, shledal, že bude stavba dlouhá devadesát jeden loket, sedm stop, tři palce a devět vlásků. Byl rád, že to tak dobře ví, a opakoval si ta čísla, aby je nezapomněl.
Najednou však se mu šustne něco u nohy a náramně rychle to spustí: "Bar, bar, bar!"
Můj ty světe, to je Barbucha! Barbucha, který se stal přízní předříkávačů a zaříkávačů psíkem pudlíkem.
Učedník jej hned nepoznal, neboť Barbucha byl prvý pes svého druhu. Před ním se vědělo starého čerta o pudlech, a tak není divu, že se i trošičku polekal. Lekl se a zapomněl, kolik naměřil loket a kolik vlásků. Z toho shledání byla ovšem veliká radost. Barbucha se dal do řeči a vyložil, co a jak. Mluvil, či štěkal? Lidičky, to vám byl hlas, to bylo vypravování! Kuba Kubikula rozuměl sotva desátému slovu. Teprve když se ti dva vrátili do Houbyhoubiček a když si vzala Líza Barbuchu na klín, teprve tehdy se dozvěděli příhody, které strašidlo potkaly. Jakže, dozvěděli? Ach nikoli, jen tak na půl úst, jen zpola, jen z malé části. Barbuchovi nikdo jasně nerozuměl, jen malé děti, a ty jsou pleskalové a semelou páté přes deváté.