Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Rodina Horvatova" Vladislav Vančura
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Rodina Horvatova" Vladislav Vančura
Když třetí den studenti přijeli do Práchně, složili svá zavazadla u řezníka, který byl Horvatovým dodavatelem, a dali se k Jankovu podle říčky. Znali tu cestu velmi dobře, neboť Holk trávil celá léta v cizině a chlapci sem přijížděli buď na svátky, či na dobu velkých prázdnin.
Toho času bylo Maximilianovi 21 let. Chodil do školy výtvarných umění a měl se státi malířem. Jeho mladší bratr byl dvacetiletý a řízením či hrou osudu vstoupil do konservatoře hudby. Studoval kontrabas. Byl kučeravý, štíhlý, vysoký, sličný, ale hyzdily jej uši. Ty zdědil po Holkovi; byly veliké a ploché jako dlaně. O poznání menší Maximilian měl soví tvář a mračil se. Jeho huňatá obočí se spojovala a jeho údy byly pokryty srstí. Byl škaredý, černý, rozpačitý a nerad mluvil s lidmi.
Když se blížili k jankovskému dvoru, setkali se s Josefem. Vrátil se právě z obchůzky a chtěl se vykoupat.
"Maxime! Otakare!" vykřikl a dal se do běhu. Musil si přidržovat klobouk, jak pospíchal.
"Nu, nu," hučel Maximilian, "to je spěchu, to je radosti a za chvíli se bude hádat."
"Vy darebáci, vy kluci ničemní, proč jste nic nenapsali? Proč jste nám neposlali lístek?"
"To víš, málo času."
"Ani bych neřekl," odpověděl Horvat objímaje bratrance a zasazuje mu dlaní rány do zad. "Maximiliane, ty starej břídile, jak se máš?"
"No tak dobrá! už mě nech!" pravil prvorozený Holk a zastrčiv si ruce do kapes vykročil rychleji směrem ke statku.
"Jak by ne! musí se vždycky urazit! To by nebyl ani on. To by nebylo celé."
"Vy jste spolu něco měli?" zeptal se Josef.
"My? Ani zdání! Vykládal celou cestu o diplomech. Víš, veteráni si objednali nějakou kresbu - a profesor mu to svěřil. - Co? - No, krátce: zakázku!"
Maximilian obrátil k mladšímu bratrovi svou zasmušilou tvář. Zčervenal a na skráních mu naběhly hněvné žíly.
"Tak to byli veteráni?" řekl ovládnuv se.
"Veteráni, nebo nějací jiní mazavkové. Já nevím!"
"Panebože, jakživ jsem neviděl většího osla," odpověděl Maximilian a přidal poznovu do kroku.
"Nedělej hlouposti, Maxi! Maximiliane!" křičel Josef a doběhnuv k bratranci uchopil jej za obě ramena.
"Člověče, teď mi musíš dát hubičku!"
Maximilian si po polibku otřel tvář hřbetem ruky. Byl v rozpacích.
"No tohle!" řekl si již málem usmířen, "jakživ bych nemohl tropit takové kousky."
"Tak vidíš, ty stará vojno!" pravil Horvat ponechávaje ruku na bratrancově rameni.
Když studenti vcházeli, zahlédli na zahradě Robinu. Nejmladší dcera uklízela peřiny, které visely na bidle. Bušila do nich dlaní.
"Halo, Robino! Robino! Nech ty duchny na pokoji!"
"To jste vy! To je Otakar! Kam vás sem čerti nesou?" odpovídala nejmladší dcera a dala se do běhu, až jí vlály vlasy.
"Otakar je tady! Holky, Otakar přijel!" křičela ubíhajíc směrem k obytnému domu.
Obě starší sestry a malý Jeník sbíhali s vnějšího schodiště. Jan výskal radostí.
"Budeš zticha!" pravila Alžběta, "nevíš, že tatínek pracuje?"
"Nevím!" odsekl chlapec a pádil k svému příteli. Zdálo se mu, že zakaboněný malíř je nejlepším chlapíkem na světě.
"Maxi! Maxi, to jsem rád!" opakoval zavěsiv se mu na krk.
"Dej pokoj, nu tak, vždyť mě umačkáš," bručel Maximilian, který se chtěl se sestřenicemi přivítat s kloboukem v ruce.
Cestu stoupající ve velkém oblouku k hospodářským stavením spojovalo s rovinou dvora krátké schodiště. Otakar po něm skákal vzhůru; bral stupně po třech a křičel jako u vytržení:
"Hura! Hura!"
Nejstarší Horvatova dcera sevřela svou tlamičku k sotva znatelnému úsměvu, zato Lucie s Robinou nebyly zdrženlivé.
"A co tak znenadání?"
"Kde máte své rance?"
"Že vás nemrzí jezdit v pátek. Nevíte, že to přináší smůlu?"
"Komu? No, samozřejmě nám, kteří se neradi hádáme a kteří milujeme ticho."
"A teď byste už mohli přestat!" pravila Alžběta.
Maximilian se konečně vyprostil z Janova objetí a potřásl Robině rukou. Chtěl jí říci něco zvlášť krásného, ale nezmohl se než na běžné povídání.
"Pojďte domů!" pravila opět Alžběta.
Slunce se snižovalo. Rozechvělí motýlové se třpytili ve skvrnách světla, které pronikalo korunou stromů, a hejna mušek létala v blízkosti lidských tváří. Stín byl nasycen vůní keřů a slepice se chystaly již na hřad.
"Chcete tady stát až do večera?" opakovala Alžběta, postrkujíc Otakara ke dveřím.
"Kdybych neměl hlad, proč ne?"
"Slyšíte ho? Takhle mluví na návštěvě!" pravila Robina a dala se do křiku po jídle.
Zatím statkář došel až k domovním dveřím. Oslepen trochu nízkým sluncem přiložil si dlaň jako štítek před oči a díval se na hašteřící se skupinu.
"Oho, jsou to oni! Jsou, ti darebové! Pročpak jste na sebe dali tak dlouho čekat?"
Mladí lidé běželi k Horvatovi a nastalo nové vítání.
Maximilian potřásal vlasatou hlavou a vyřizoval vzkazy, o nichž se rozhněvaný Holk ani nezmínil.
"Jsem rád, že jste tady," pravil Horvat a dokonale usmířen odešel do stáje, aby se poohlédl po koních. Měl mezi ročky kobylku, která se jmenovala Roxa, a tu si velice oblíbil. Když poplácal ostatní své cvalíky po kýtách, vešel do její ohrady a zvednuv kobylce nohu přejížděl prstem obvod kopýtka, které bylo vykrouženo jako list nádherné rostliny.
"Roxa," pravil starý hlídač k Horvatovi, "by mohla stát na dukátu."
"To bych řekl," odpověděl statkář, "má ještě špetku bartinské krve. Kde jsou ty časy, starý, kdy tihle koně platili v kraji za nejlepší!"
"Co není, může být. Stáje ještě stojí, výběhy jsou v pořádku. Dnes by se mohl hřebčinec zase vyplácet."
Horvat již neodpověděl a díval se mlčky na pevný a útlý kloub své kobylky.
Po večeři se mladí lidé rozptýlili po domě. Otakar odešel s Josefem a s Lucií, Maximilian se pak toulal z pokoje do pokoje. Pohlédl na hřbety knih, dotkl se Horvatových zbraní a došel ke klavíru. Byl sám, v domě vládlo ticho a jenom z kuchyně sem doléhaly hlasy děveček a rachání hrnců. Maximilian uhadoval, že se teta otáčí kolem dřezu a že pro trochu hudby neodloží utěrák. Zvedl tedy desku nástroje a sedl ke klávesám.
Jsa neschopen utajit, co cítil, jsa neschopen skrývat své rozechvění, Maximilian Holk nemohl hráti před lidmi. Chtěl býti neviditelný, chtěl býti sám s hudbou, jež se linula a hřměla v ručejích a vírech, unášejících ubohé srdce.
Zdálo se mu, že klavír mává křídly, zdálo se mu, že vzlétá do prostoru, kde zlato a kobalt srší ze zobanu dravců. Slyšel duněti táhlý zvuk zvonu a vzlykot písně, slyšel nárazy letek a hlas, který vládne štěstím. Nořil se do své hudby jako medvěd, který se dere houštím, a jako dítě, jež tone v světle.
"Náš malíř," řekl Otakar zastavuje se uprostřed jakéhosi tlachu a naslouchaje, "náš malíř tříská opět do klavíru."
Řka to, ukázal si prstem na čelo. Chtěl se usmát, ale vzdálená hudba se přibližovala, padajíc jako vánek a světelná prška do korun stromů a do lidských tváří.
Otakar stál s Robinou pod zavřeným oknem v zahradě, na kterou se snášel soumrak. Bylo jim mlčeti. Poslouchali a vzdálený hlas rozkazoval jejich duchu.
Maximilian se měl kdysi stát hudebníkem. Podle paní Elišky bylo rozhodnuto, že vstoupí do konservatoře hudby. Jeho otec zřizoval tehdy pivovar v Uhrách a po skončené práci měl odjeti do Bulharska. Práce jej zaměstnávala a souhlasil se vším, co bude pro něho bez hanby a bez škod pro malého chlapce. Hudba se mu zdála vhodným zaměstnáním pro syna barončina. Sám se po léta máchal v pivovarských mlátech a miloval chlapáčtější nástroje, než je klavír či housle. Sníval o tom, čím by se Maximilian mohl stát, kdyby mu bylo dovoleno, aby vedl syna na jinou a správnější cestu, ale paní Holková trvala na svém. A protože sládek slýchal často mluvit o umění a protože je neznal, uvěřil, že je slavné a že může uživit chlapečka, který se prý stane jedním z jeho knížat.
Když bylo Maximilianovi patnáct let, napsal Holk dopis svému bratranci do jankovského dvora a poprosil ho, aby dovedl hocha k přijímací zkoušce. Horvat měl rozhodnouti podle vlastní hlavy a podle rad, kterých se mu dostane, o všem, co má následovat.
Byl tomu rád. Věřil, že ztracený a neschopný Maximilian bude prvým mezi prvými na hudební škole. Jeho hra jej okouzlovala, jeho kresby jej udivovaly a byl jist, že mimo oblast umění není pro něho místa.
"V tom chlapci něco vězí," říkával, když teta lomila rukama nad jeho vysvědčením. "Může se stát stejně dobře malířem jako hudebníkem. Má ducha. Je poznamenán, je vyvolen a bude z něho znamenitý umělec."