Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Jan Maria Plojhar" Julius Zeyer
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Jan Maria Plojhar" Julius Zeyer
Dveře se otevřely a Suntarella vešla s panem Plojharem. Byla jej na schodech potkala, když rozzlobena od Cateriny odešla. Byl právě přijel a vítala jej hned nejsladším svým úsměvem. Zdál se jí jaksi jako její spojenec. Ochotně přinesla odněkud svazek starých zrezavělých klíčů a vedla jej průjezdem ke dveřím vedoucím do zahradního, jednopatrového křídla domu. Byly tam tři velké a světlé pokoje starosvětským nábytkem zařízené, který byl z celého domu z neobývaných pokojů, z půdy, z tmavých komor shledán a tam přenesen. Pokoje, vzdušné a plné slunečního svitu, zalíbily se hned panu Plojharovi, okouzlovaly vyhlídkou do zahrady a daleko za ní do široké, rozvlněné Campagně, na jejímž horizontu z těch oken tři ohromné, osamotnělé, temně trčící pinie vidět bylo. Jeden z těch pokojů sloužil kdysi patrně za malířskou dílnu, ohromné okno, téměř do samého stropu dosahující a viditelně teprve později někdy kvůli vrchnímu světlu proražené, tomu nasvědčovalo.
"To byla dílna?" tázal se mladý muž.
"Ano, před lety. Nebožka paní hraběnka pronajala ten byt tenkráte z ochoty nějakému malíři, který ji snažně o to prosil," řekla Suntarella. "Z ochoty. Nemohlo jí na těch několika francích činže záležeti, tak málo jako dnes contessině Caterině."
Dobrá Suntarella zapomněla, jak upřímně byla u paní Giovanniny o zlých časech před tím samým cizincem mluvila, s kterým teď vyjednávala. On jí však němým kýváním hlavy přisvědčoval.
"Později byl mi ten byt přikázán za jakýsi výminek," pokračovala Suntarella, "avšak k čemu ho potřebuji? Mám krásný pokoj vedle pokojů contessiny; vždyť by jí bylo smutno, kdyby tak sama bydlela. Dům je velký a téměř prázdný. Nebydlí zde mimo nás dvou nikdo než Francesco, dobrý člověk, náš -" Zamlčela se.
Francesco byl totiž vším v domě, lokajem, portýrem, zahradníkem, hlídačem. Nevěděla, jaký mu dát hned titul, a pokračovala tedy prostě po pomlčce: "- a pak Angiolina. Ach pane, jak umí Angiolina vařit! Podivíte se, až poprvé vám připraví stufatino nějaké!... Ach ano, co jsem říci chtěla. Contessina mi tedy pravila: 'Suntarella mia, chceš-li s tím bytem něco si vydělat, - čiň dle své vůle.' Byla jsem jí totiž sama návrh činila. Nejste tedy u ní, ale u mne v nájmu, pane. Stravovat se musíte v domě. Nepůjdete snad nevím jak dlouho denně do Ponte Molle nebo na druhou stranu do La Storta kvůli míse špatných maccheronů?"
Upřela na něj oči jako dýky a tvář její podobala se antické tragické masce.
"Co vám napadá, paní Assunto," řekl mladý muž a sotva se udržel smíchy nad výrazem jejího obličeje. "Jsem nadšen vaším bytem a sliny se mi sbíhají, pomyslím-li na stufatino vaší Angioliny."
A umlouvali hned cenu a podrobnosti, ona opatrně, vypočítavě a on nedbale, ke všemu kývaje, co mu navrhovala. Stávala se čím dále tím vlídnější a srdečnější.
"Víte, pane," řekla mu, když bylo vše ujednáno, "každému bych byt svůj pronajati nemohla, to chápete přece!"
"A čím zasloužil jsem si vaši důvěru?" tázal se s úsměvem. "Vždyť mě ani neznáte."
Hleděla mu upřímně do očí a řekla: "Paní Giovannina o vás blouzní, a kdyby i toho nebylo, - è tanto simpatico, lei!"
Smál se a podávali si ruce.
"Za tři čtyři dni tedy přijedu nadobro," řekl.
"Vše bude v pořádku," řekla, "prosím, udejte, kde si přejete nějaké změny v rozestavení nábytku -"
"Ó, na to času dost," odpověděl, "až přijedu, uspořádáme to s Franceskem. Teď zbude jen jedna ještě věc pro dnešek: jsem sice vaším nájemníkem, paní Assunto, - ale zdá se mi přece, že slušno, abych se paní domu poklonil a z jejích úst uslyšel, zda jest srozuměna, abych pod jejím krovem -"
"Pojďte, pane, pojďte, povedu vás."
"Totiž neruším-li nijak -"
"Nijak. Bude contessině příjemno."
Začalo mu trochu srdce klepat. Slušelo se to? Nebylo to dotíráním se? Ó jaké štěstí! Cítil ve své kapse malý balíček, který mu byla paní Giovannina s prosbou svěřila, aby jej odevzdal v San Cataldě.
Byly přece jen něco v Old England zapomněly u těch "vydřiduchů"! Tím byla otázka rozřešena.
Když vešel, začervenala se dívka poněkud a povstala téměř nemotorně jen tak napolo, skrývajíc klenoty svoje, jak mohla, v řasách svého šatu. Cítila svůj ruměnec a zlobila se pro něj na sebe. Co si pomyslí ten cizí muž? Avšak i on byl zmaten, zmaten jejím zmatkem. Odevzdával jí balíček paní Giovanniny a mluvil přitom nějak nesouvisle. Pak nastala pomlčka. Dívka prosila, by sedl, děkujíc za vyřízení všech pozdravů, kterými dobrá Nina ji zahrnovala. Konečně pozvedla oči k němu a viděla stopy jeho churavosti na jeho tváři. Byl posud tak bled. Zmatek její zmizel, něco jako sesterská útrpnost jí rozehřívalo ihned srdce. Tón její stal se důvěrnější.
"Děkuji vám znova za vaši laskavost v Římě," pravila, "Giggi mi řekl, že jste byl churav. Vede se vám lépe?"
"Jsem úplně zdráv," odvětil, ale přes jeho úsměv a veselý tón bylo jakési šero v jeho zracích.
Šlo to dívce k srdci, bylo jí, jako by ji tam cos píchlo.
"Shodli jsme se úplně," řekla Suntarella, "vše v pořádku, contessino."
"S čím?" tázala se roztržitě a myslila na smutek jeho zraků.
"S tím bytem, pán jej najal, přijede -"
Caterina odvrátila oči k oknu a neřekla ničeho. Jan Maria pronesl několik konvencionelních slov, kterými vyjadřoval, že doufá, že ničeho proti jeho přistěhování se nenamítá atd. atd. Byl rád, když si to odbyl. Ona neříkala opět ničeho; hleděla neustále oknem, roztržitě. Myšlenky její bloudily, oči její to prozrazovaly.
"Na co as myslí?" tázal se Jan Maria ve svém nitru. "Jak sladký to tvor!"
A ona myslila jen jedno: "Je krásný. A je mi ho tak líto. On trpí! Trpí tělem a snad duší. Duší? Proč jen, proč?" A vzpomněla neurčitě na výstup tenkráte v noci při pohledu na Řím.
Jan Maria nebyl by tyto její myšlénky nikdy uhodl. Byla to jedna z dobrých jeho stránek, že nebyl ješitným.
"Jsem jí nepříjemným," myslil si, když pořáde mlčela, "neslyší asi ráda o těch obchodních věcech mluviti. Věřím jí, chápu to velmi dobře. Děje se mi jako jí. Přítomnost moje připomíná jí v tom okamžiku všechnu nudu a únavu všedního života."
Vstal. Rozloučili se velmi formálně. Suntarella jej doprovázela až ke kočáru. Pak se vrátila ku contessině. Caterina seděla ještě na svém místě, skrývala pořáde ještě ty klenoty v řasách svých šatů.
"Hle, první příjem z toho bytu," pravila Suntarella vrátivši se a ukázala hrstku napoleondorů, "domácnost naše tím nebude horší, viď, radosti mého srdce?"
Caterina zahořela studem a hněvem.
"Naše domácnost!" zvolala tak hrdě, jak to dovedla, a studem plnily se jí oči slzami. "Ty peníze jsou tvoje, co mi do nich! Jdi, prosím tě, jdi!"
"Contessino," prosila polekaně stařena, "buďte moudrá."
"Jdi! Ty mne urážíš."
"Jdu," řekla Suntarella smutně. "Chybila jsem, neměla jsem jí chudobu její na paměť volati, poveretta, poveretta...," rozjímala cestou.
Caterina si zakryla tvář, ale nemyslila na svou chudobu. I ten nepříjemný pocit, způsobený myšlenkou, že Suntarella od něho peníze zdánlivě snad pro ni, pro Caterinu, přijala, zmizel.
"Zdá se mi, že trpí," řekla si tiše jako poprvé. "A jak je krásný."