Kočár, do něhož byli zapraženi dva statní koně měl nás dovézti až k západní hranici státu. Potravin v něm bylo jen na tři dny, nemělať naše výprava déle trvati. Co se týče výběru jídel, bylo lze spoléhati na pana Smitha: měli jsme konservované dušené hovězí, kusy šunek, pečenou srnčí kýtu, soudek piva, několik lahví wisky a kořalky a dostatečnou zásobu chleba. Pitné vody dodají nám s dostatek horské prameny, napájené přívaly, jež v té době roční nejsou vzácné.
Netřeba připomínati, že starosta morgantonský jakožto náruživý lovec vzal s sebou pušku a svého psa Nisko, jenž poskakoval vedle kočáru. Nisko mu měl nadhánéti zvěř, když bychom se dostali do lesa nebo na rovinu, ale měl zůstati s kočím ve farmě wildonské, mezitím co budeme vystupovati na horu. Jíti s námi na Great-Eyry nemohl, musiliť jsme přelézati rozsedliny a slézati skály.
Nebe bylo dosti jasné, a vzduch, jenž koncem dubna bývá dosti drsný v této končině Ameriky, byl příjemně svěží. Po obloze plynuly rychle mráčky, jež poháněl střídavě vítr vanoucí od oceánu Atlantického. Jimi prorážely sluneční paprsky, ozařujíce celý kraj.
Prvého dne dorazili jsme do Pleasant-Gardenu, kde jsme měli přenocovati u starosty obce, důvěrného přítele Smithova. Se živým zájmem všímal jsem si krajiny, v níž se střídají pole s bažinami a bažiny s háji cypřišovými, v níž však vsi a farmy stále se zakládají. Cesta dosti slušně udržovaná vede jimi nebo vedle nich, ale velikých oklik nemá. V půdě trochu bažinaté rostou nádherné cypřiše, jež mají štíhlý a přímý kmen, který jest dole trochu tlustší a při zemi má kuželovité hrboly, jakási kolena, z nichž v tamnějším kraji dělají úle. Vítr, profukuje jejich bledězeleným listím, mával dlouhými vlákny, "španělskými vousy", jež od doleních větví visely až k zemi.
V lesích těch bylo mnoho zvěře. Před svým spřežením viděli jsme prchati myši, hraboše, papoušky skvoucích barev a křičící, až v uších záléhalo, vačice, jež utíkaly velikými skoky, unášejíce svá mláďata v břišním vaku. Na tisíce a tisíce ptáků rozlétalo se do listí banánů, vějířovitých palem, pomerančovníků, jež čekaly jen na první vánek jarní, aby rozpučely, a do skupin pěnišníků, někdy tak hustých, že by jimi chodec neprošel.
Večer přijeli jsme do Pleasant-Gardenu a byli jsme tam přes noc náležitě opatřeni. Následujícího dne měli jsme doraziti do farmy wildonské na úpatí horském.
Pleasant-Garden není městečko příliš významné. Starosta nás vlídně uvítal a řádně pohostil. Povečeřeli jsme ve veselé náladě ve větším pokoji pěkného obydlí, chráněného velikými buky. Hovořilo se přirozeně o pokusu, jehož jsme se odvažovali, abychom poznali, co chová Great-Eyry ve svém nitru.
"Máte pravdu," pravil nám náš hostitel. "Dokud nebude známo, co se tam nahoře děje nebo tají, nebudou míti naši rolníci klidu."
"Nepřihodilo se nic nového od té doby, co se nad Great-Eyry ukázaly plameny naposledy?" ptal jsem se ho.
"Nic, pane Strocku. Z Pleasant-Gardenu lze snadno pozorovati hoření hřbet hory až ke Black-Dômu, jenž nad ni vyčnívá. Ani šumotu podezřelého nebylo slyšeti, ani světlo se neukázalo. A usadil-li se tam pluk ďáblů, zdá se, že přestali vařiti a odebrali se do některého jiného útulku v Alleghanách!"
"Pak se domnívám," zvolal pan Smith, "že se nevystěhovali, nezůstavivše po sobě stop znatelných, snad kousky ocasů anebo rohů!... Uvidíme!..."
Nazítří, dne 29. , bylo spřežení naše na úsvitě již připraveno. Pan Smith sedl si na své místo a já zaujal také své. Koně, poháněni jsouce bičem kočího, dali se do rychlého běhu. Druhého dne své cesty večer měli jsme dojeti do farmy wildonské, jež jest mezi prvými výběžky Modrých hor.
Krajina byla ještě stejná. Také tam střídaly se lesy a bažiny, těchto bylo již méně, poněvadž půda stoupala, čím více jsme se přibližovali k horám. Také nebyl již kraj tak zalidněn. Jen zřídka bylo viděti vesnice ukryté bukovým houštím a osamělé farmy, jež zavlažovaly hojné potůčky, pramenící v roklích a vlévající se do Catawby.
Zvířena i květena byly tytéž jako předešlého dne, celkem dosti zvěře, že myslivec může býti spokojen.
"Přicházím opravdu do pokušení, chopiti se pušky a zahvízdati na Niska!..." pravil pan Smith. "Ubírám se tudy dnes po prvé, co nepozdravuji koroptví a zajíců olovem... Hodná ta zvířátka mne ani již nepoznají!... Ale nikoli, dokud se nám nenedostává potravin, musíme mysliti na něco jiného... na honbu po tajemstvích..."
"A kéž bychom se nevrátili s prázdnou, pane Smithe!" dodal jsem.
Celé dopoledne jeli jsme nekonečnou rovinou, na níž rostly cypřiše a palmy vějířovité jen v malých skupinách a hájcích. Do nedohledna bylo tam množství kopečků podivuhodně nastavěných, v nichž se hemžilo nesčetně drobných hlodavců. Žily tam v hejnech tisíce veverek druhu, jejž jmenují v Americe obecně "luční psi". Zvířata ta nebyla však tak pojmenována proto, že by se nějak vnějškem podobala psům, nýbrž proto, že štěkají jako mopslíci. A vskutku, ujížděli jsme tryskem a musili jsme si uši zacpávati!
Ve Spojených státech není vzácností uviděti taková hromadná obydlí čtvernožců. Přírodopisci zmiňují se mimo jiné o Dog-Ville (městě psů), jež plným právem se tak jmenuje a čítá přes million čtvernohých obyvatelův.
Tyto veverky, jež se živí kořínky, travinami a též kobylkami, které jedí obzvláště rády, jsou zvířata jinak nevinná, ale tropí hluk, že z toho možno ohluchnouti.
Počasí bylo stále krásné a při tom vál trochu chladnější vítr. Nesmíme si vůbec představovati, že tam na pětatřicátém stupni šířky v Severní a Jižní Karolině jest podnebí poměrně teplé. Zimy jsou tam často nadobyčejné. Mnoho pomerančovníků zimou zachází, a řečiště Catawby často jest krami přeplněno.
Odpoledne spatřili jsme pásmo Modrých hor, které bylo od nás ještě šest mil (anglických) vzdáleno, v celé rozloze. Hřeben jejich rýsoval se zřetelně na jasně modrém nebi, po němž pluly lehké obláčky. V dolení své části jsou hustě stromy porostlé, takže větve jehličnatých stromů se navzájem proplétají, ale též dále nahoře na načernalých skalách rostou jakési stromy zvláštního vzhledu. Tu a tam vystupovala různá skaliska podivných tvarů, nad něž strměl po pravé straně Black-Dôme, převyšuje je svou obrovskou hlavou a chvílemi jsa ozařován paprsky slunečními.
Netřeba připomínati, že starosta morgantonský jakožto náruživý lovec vzal s sebou pušku a svého psa Nisko, jenž poskakoval vedle kočáru. Nisko mu měl nadhánéti zvěř, když bychom se dostali do lesa nebo na rovinu, ale měl zůstati s kočím ve farmě wildonské, mezitím co budeme vystupovati na horu. Jíti s námi na Great-Eyry nemohl, musiliť jsme přelézati rozsedliny a slézati skály.
Nebe bylo dosti jasné, a vzduch, jenž koncem dubna bývá dosti drsný v této končině Ameriky, byl příjemně svěží. Po obloze plynuly rychle mráčky, jež poháněl střídavě vítr vanoucí od oceánu Atlantického. Jimi prorážely sluneční paprsky, ozařujíce celý kraj.
Prvého dne dorazili jsme do Pleasant-Gardenu, kde jsme měli přenocovati u starosty obce, důvěrného přítele Smithova. Se živým zájmem všímal jsem si krajiny, v níž se střídají pole s bažinami a bažiny s háji cypřišovými, v níž však vsi a farmy stále se zakládají. Cesta dosti slušně udržovaná vede jimi nebo vedle nich, ale velikých oklik nemá. V půdě trochu bažinaté rostou nádherné cypřiše, jež mají štíhlý a přímý kmen, který jest dole trochu tlustší a při zemi má kuželovité hrboly, jakási kolena, z nichž v tamnějším kraji dělají úle. Vítr, profukuje jejich bledězeleným listím, mával dlouhými vlákny, "španělskými vousy", jež od doleních větví visely až k zemi.
V lesích těch bylo mnoho zvěře. Před svým spřežením viděli jsme prchati myši, hraboše, papoušky skvoucích barev a křičící, až v uších záléhalo, vačice, jež utíkaly velikými skoky, unášejíce svá mláďata v břišním vaku. Na tisíce a tisíce ptáků rozlétalo se do listí banánů, vějířovitých palem, pomerančovníků, jež čekaly jen na první vánek jarní, aby rozpučely, a do skupin pěnišníků, někdy tak hustých, že by jimi chodec neprošel.
Večer přijeli jsme do Pleasant-Gardenu a byli jsme tam přes noc náležitě opatřeni. Následujícího dne měli jsme doraziti do farmy wildonské na úpatí horském.
Pleasant-Garden není městečko příliš významné. Starosta nás vlídně uvítal a řádně pohostil. Povečeřeli jsme ve veselé náladě ve větším pokoji pěkného obydlí, chráněného velikými buky. Hovořilo se přirozeně o pokusu, jehož jsme se odvažovali, abychom poznali, co chová Great-Eyry ve svém nitru.
"Máte pravdu," pravil nám náš hostitel. "Dokud nebude známo, co se tam nahoře děje nebo tají, nebudou míti naši rolníci klidu."
"Nepřihodilo se nic nového od té doby, co se nad Great-Eyry ukázaly plameny naposledy?" ptal jsem se ho.
"Nic, pane Strocku. Z Pleasant-Gardenu lze snadno pozorovati hoření hřbet hory až ke Black-Dômu, jenž nad ni vyčnívá. Ani šumotu podezřelého nebylo slyšeti, ani světlo se neukázalo. A usadil-li se tam pluk ďáblů, zdá se, že přestali vařiti a odebrali se do některého jiného útulku v Alleghanách!"
"Pak se domnívám," zvolal pan Smith, "že se nevystěhovali, nezůstavivše po sobě stop znatelných, snad kousky ocasů anebo rohů!... Uvidíme!..."
Nazítří, dne 29. , bylo spřežení naše na úsvitě již připraveno. Pan Smith sedl si na své místo a já zaujal také své. Koně, poháněni jsouce bičem kočího, dali se do rychlého běhu. Druhého dne své cesty večer měli jsme dojeti do farmy wildonské, jež jest mezi prvými výběžky Modrých hor.
Krajina byla ještě stejná. Také tam střídaly se lesy a bažiny, těchto bylo již méně, poněvadž půda stoupala, čím více jsme se přibližovali k horám. Také nebyl již kraj tak zalidněn. Jen zřídka bylo viděti vesnice ukryté bukovým houštím a osamělé farmy, jež zavlažovaly hojné potůčky, pramenící v roklích a vlévající se do Catawby.
Zvířena i květena byly tytéž jako předešlého dne, celkem dosti zvěře, že myslivec může býti spokojen.
"Přicházím opravdu do pokušení, chopiti se pušky a zahvízdati na Niska!..." pravil pan Smith. "Ubírám se tudy dnes po prvé, co nepozdravuji koroptví a zajíců olovem... Hodná ta zvířátka mne ani již nepoznají!... Ale nikoli, dokud se nám nenedostává potravin, musíme mysliti na něco jiného... na honbu po tajemstvích..."
"A kéž bychom se nevrátili s prázdnou, pane Smithe!" dodal jsem.
Celé dopoledne jeli jsme nekonečnou rovinou, na níž rostly cypřiše a palmy vějířovité jen v malých skupinách a hájcích. Do nedohledna bylo tam množství kopečků podivuhodně nastavěných, v nichž se hemžilo nesčetně drobných hlodavců. Žily tam v hejnech tisíce veverek druhu, jejž jmenují v Americe obecně "luční psi". Zvířata ta nebyla však tak pojmenována proto, že by se nějak vnějškem podobala psům, nýbrž proto, že štěkají jako mopslíci. A vskutku, ujížděli jsme tryskem a musili jsme si uši zacpávati!
Ve Spojených státech není vzácností uviděti taková hromadná obydlí čtvernožců. Přírodopisci zmiňují se mimo jiné o Dog-Ville (městě psů), jež plným právem se tak jmenuje a čítá přes million čtvernohých obyvatelův.
Tyto veverky, jež se živí kořínky, travinami a též kobylkami, které jedí obzvláště rády, jsou zvířata jinak nevinná, ale tropí hluk, že z toho možno ohluchnouti.
Počasí bylo stále krásné a při tom vál trochu chladnější vítr. Nesmíme si vůbec představovati, že tam na pětatřicátém stupni šířky v Severní a Jižní Karolině jest podnebí poměrně teplé. Zimy jsou tam často nadobyčejné. Mnoho pomerančovníků zimou zachází, a řečiště Catawby často jest krami přeplněno.
Odpoledne spatřili jsme pásmo Modrých hor, které bylo od nás ještě šest mil (anglických) vzdáleno, v celé rozloze. Hřeben jejich rýsoval se zřetelně na jasně modrém nebi, po němž pluly lehké obláčky. V dolení své části jsou hustě stromy porostlé, takže větve jehličnatých stromů se navzájem proplétají, ale též dále nahoře na načernalých skalách rostou jakési stromy zvláštního vzhledu. Tu a tam vystupovala různá skaliska podivných tvarů, nad něž strměl po pravé straně Black-Dôme, převyšuje je svou obrovskou hlavou a chvílemi jsa ozařován paprsky slunečními.